close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Lajlin Příběh: Jedná malá party,která přinesla spíše bolest neš užitek - Denny K. :)

27. června 2009 v 10:43 |  poviedky pre mna
Život si s každým z nás dělá co chce, a kdy chce.
Nikdy nevíš co se ti přihodí, a co ti dočista změní život.
Ale co když se ho pokusíš změnit..?

Jmenuji se Lajla. Tímto rokem budu slavit své devatenácté narozeniny. Nikdy jste asi o mě neslyšeli, že? Prozradím Vám, můj malí příběh. Už jako malá jsem byla nenáviděna svými vlastními rodiči. Já jim to nevyčítám. nevěděli ani co jsem pořádně zač. Ani já sama jsem to nevěděla. Byla jsem něco jako kopírka - a to sem neměla ani sharingan. Stačil mi jediný pohled do očí mého protivníka a hned jsem uměla vše co on. Děsivé, že? Ovšem zní to tak jednoduše, ale to nevíte co jsem při tom jediným ubohým pohledu prožívala. Měla jsem pocit, že se zhroutím nebo mě to zabije hned na místě a bude klid. Ovšem jsem to přežila, ale minimálně tři dny se mi ještě blbě spalo. Nakonec jsem se naučila nedívat se lidem do očí. od té doby jsem neměla nutkání se nikomu nedívat do očí. Když mi bylo asi třináct let, rozhodla jsem se odejít jednou pro vždy z kamenné vesnice. mé toulky okolím skončili až v nějakém tmavém lese - pro mě přenádherné místo, pro Vás nejspíše děsivé. Mou cestu mi nikdo nezkřížil asi už měsíc. Byla jsem v tu chvíli opravdu šťastná. Jednou jsem ovšem nevěnovala pozornost změny okolí. všechno nejspíše naznačovalo nějakému ninjovi. Můj nezájem byl tak neuvěřitelný. Najednou jsem do někoho vrazila. Já i ten ninja jsme byli polekáni a překvapeni přítomností toho druhého. Byl velmi podivný. Vlastně i jeho barva pleti byla podivuhodná. Jedna půlka obličeje černá druhá bíla. Na jeho obličeji na mě vyděšeně zírali dvě žlutá očka bez panenek. Krom této podivnosti byl nápadný ještě tím, že mu obličej rámovali dvě... větve? vypadal jako něco mezi kytkou a stromem. Že by maminka kytička a tatínek stromeček..? Napadlo mě. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem se mu mohla podívat do očí. Děsilo mě to. můj pohled nakonec skončil na jeho plášti. Byl celý černý a sem tam byl rudý mráček. Patří do nějaké skupiny. Slyšela jsem o nich... ale jak se jmenovaly? Má snaha vzpomenout si byla marná. muž se nakonec ke mně sklonil a podával mi ruku. teprve teď jsem si všimla jeho zelených vlasů. Po čtyřech jsem rychle začala ťapka někam daleko od něj. Slyšela jsem, že jde zamnou: "Stůj! Chci s tebou mluvit!" "Ale já s tebou ne!" houkla jsem na něj přes rameno. "A proč nejdeš normálně po nohách?" "Protože to nejspíš neumí." "Než nás srazila tak byla na nohách!" "Hm... Tak ji jdeme zabít. byla drzá!!" vyděšeně jsem na něj hleděla. On si opravdu povídá sám ze sebou a ještě k tomu o sobě mluví v množném čísle?! myšlenky mi lítali hlavou a já jen na něj zmateně zírala. "Nech toho! děsíš ji!" zaúpěl ninja nakonec. "Ehm... Ahoj... Nechtěla bys mi říct, kde to jsme?" zeptal se mne nakonec. "V lese?" otázala jsem se a stále jsem si ho překvapeně prohlížela. "To víme taky. Ale kde přesně?" vypadal, že se snaží, aby mi neublížil za mou drzou otázku. zamyslela jsem se: "Tak to vážně nevím. Upřímně mi je to i jedno.." "A kdopak jsi?" zadíval se mi do očí. Bylo to divné se mu dívat též do očí. "Neměl by se nejdřív představit muž? To je slušnost, jestli to nevíš... ehm... nevíte." zavrčela jsem na něj. "Hm... Jmenujeme se Zetsu. A jsme členem Akatsuki. Bojíš se?" Jeho žluté oči na mě hledali záchvěv strachu, ovšem bez úspěchu. "Ne. Měla bych? Jmenuji se Lajla." dál jsem mu vyprávěla s mými očníma potížemi. Bylo nám oběma dost divné, že jemu se mohu podívat do očí a jiným ne. Nakonec se mnou byl ještě týden a pak odešel. Neslyšela jsem o něm dobrý dva roky. Jednoho dne, hned po mích patnáctých narozeninách jsem zase zaslechla kroky v lese. Teď už jsem byla opatrná. Minule jsem sice měla štěstí, ale teď se to už nemusí opakovat. Jedny kroky mi připomínaly Zetsuovi - byly spíše stejné. Měla jsem obrovskou radost. Chtěla jsem se k němu ihned rozběhnout, ale v tom mě zadržely kroky ještě někoho. jeho chakra byla zlověstná. Vyskočila jsem si výše do koruny stromů. zahlídla jsem Zetsua. Rozhlížel se kolem sebe. Nejspíš mě hledal. vedle něj byl nějaký zrzavý muž. "Laj? Jsi tu?" Hulákal Zetsu na celý les. Druhý muž byl mírně unuděný. Tiše jsem seskočila ze stromu. Bylo to prakticky neslyšitelné - za ty dva roky v tomto lese jsem se jinak už ani neuměla pohybovat. "A kde bych měla být? Kytičko?" bylo vidět jak vyděšeně oba nadskočili. "Málem si nám přivodila smrt!!" "Za to tě jednou zabiju!!" vřeštěli obě Zetsuovi poloviny. Zrzek byl stále ke mně otočený zády. Nakonec se otočil a odměřeným pohledem si mě prohlížel - aspoň myslím. "Zdarec Zetsu, zdarec zrzku!" pozdravila jsem oba a odměnila je úsměvem - se zavřenýma očima. "Ten zrzek je náš šéf Pein. A chtěl by se tě na něco zeptat." řekl mi Zetsu. Takže Pein? ten by stál za hřích... "Peine?" vybídla jsem ho. ještě chvíli na mě nejspíš hleděl. Nevím. Neodvážila jsem se mu podívat do očí. Kupodivu se mi podařilo vždy vyhnout jeho pohledu a nebo rychle zavřít oči. "Potřebujeme ještě jednoho člena do mojí organizace. Byl bych rád kdybys to byla ty, koho bysme přijali. Odpověď chci hned. Na rozmýšlení není čas." řekl chladně nakonec. "Ty jo. Ráda bych to přijala, ale asi neznáš mé veliké mínus, že?" hleděla jsem mu na nohy. "Ale ano. Znám. Zetsu už mě informoval. Samozřejmě bys byla sama v týmu nebo se Zetsuem." povzdechl si Pein. Zetsu s zatím začal pískat. "Vteřinku na rozmyšlenou." se vztyčeným prstem jsem začala běhat po lese jako smyslů zbavená. Poprvé o mě někdo stál!! Přiběhla jsem k nim: "Tak tedy jdeme." cesta do sídla byla zdlouhavá. Šly jsme krajinou pro mě neznámou. V sídle jsem dostala stejný plášť jako Zetsu a poprvé v životě jsem si připadala důležitá. Zetsu mi ukazoval kdo je kdo. A já jen pokyvovala a snažila jsem se je pamatovat podle nohou, úst či barvi vlasů. Pokoj sem dostala vedle nějakého Itachiho Uchihi a Kisameho Hoshikage. Pro mě to byli prakticky neznámí ninjové. sem tam jsem zaslechla něco o tom Itachim. Prý Vyvraždil svůj klan. naproti mému pokoji je Deidara. S tím jediným sem si zatím povídala. je mi moc sympatický. Něco jako můj bráška. Večer měli nějakou oslavu a a já tam měla jít taky. Když jsem vešla do té místnosti, většina se na mě nejspíš podívala, ale pak si zase hleděli svého. Zetsu a Deidara mě hlídali, aby se mi někdo nedíval do očí a zároveň mi vyprávěli příběhy mích nových spolupracovníků. "Hele už je tu Itachi." poznamenal nakonec Deidara. "A hledí na naší Laj!" poznamenal Zetsu. "Itachi? To je ten černo-dlouho-chlup?" zeptala jsem se tiše. Když slyšeli mé pojmenování pro Itachiho, propukli ve výbuch smíchu. Celá místnost ztichla, ticho jen narušovala hudba a smích těch dvou. Cítila jsem všechny oči v místnosti jak se snaží zjistit čemu se ty dva tak řechtaj. "Čemu se chechtáte?" Zeptal se Hidan. Deidara mezi smíchem jen vyhrkl: "Laj Itachiho nazvala černo-dlouho-chlupem!" a zase se smál. Okamžitě jsem zrudla. Všichni se tomu začali smát. "Teda Itachi... Ta holka nemá rozhodně z tebe žádný respekt!" vyhrkl Kisame. "Hm... Zajímavé..." poznamenal chladně Itachi a šel ke mně. Nutilo mě to, abych se mu podívala do očí. Snažila jsem se bránit, jak jen to šlo. Teď stál už u mě. "Ty si ta nová? Lajla?" zeptal se. "J." řekla jsem rychle. Ještě chvíli jsem bojovala z tím nechutným, nutkavím pocitem se mu zahledět do očí. Myslela jsem, že už to přešlo. Stál stále přede mnou. uvolnila jsem se. To byla chyba. jako omámená jsem se mu podívala do očí. Než jsem stihla cokoliv udělat, tělem mi projela křeč a další. Vyskočila jsem na nohy a pádila k sobě do pokoje. Za mnou se držel Zetsu, deidara a ještě někdo. Pro mě však neznámí. Jen co jsem doběhla do pokoje svalila jsem se nazem.....
pokračování příště :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leiko Hatashi  ˙·٠●•♥aišiteru♥•●٠·˙ Leiko Hatashi ˙·٠●•♥aišiteru♥•●٠·˙ | Web | 27. června 2009 v 13:36 | Reagovat

Wow to je gooood :D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama